Uverejnené

DA VINCIHO KÓD – DEKÓDOVANIE

Nicky Gumbel vyštudoval v Cambridgi právo a v Oxforde teológiu. Pracoval ako advokát. Dnes slúži ako duchovný v anglikánskom zbore Holy Trinity Brompton v Londýne. Napísal niekoľko kníh o kresťanskej viere. Okrem toho napísal dva bestsellery. Teraz sa nechal inšpirovať nedávno sfilmovanou knihou Dana Browna: Da Vinciho kód. Skúma prastarú, často dohadmi zahalenú správu o živote a odkaze Ježiša Krista. Kniha vyšla pod českým názvom: Šifra mistra Leonarda: Dekódováno.

Podáva v nej zasvätený pohľad a závery, s ktorými konfrontuje Dana Browna aj jeho čitateľov a vnáša tak do tejto problematiky nové svetlo. Snaží sa odpovedať aj na tieto otázky: O čo ide v najpredávanejšom románe všetkých čias? Čomu jeho autor vlastne verí? Možno dokázať, že sa Ježiš oženil s Máriou Magdalénou? Existovala iná, pôvodnejšia forma kresťanstva? Čo z toho vyplýva pre našu súčasnosť?

My sme pre vás pripravili výber toho najpodstatnejšieho v novom letáčiku zo série PL s názvom Da Vinciho kód – dekódovanie, môžete si ho objednať na našej adrese.

Okrem toho vám teraz tu ponúkame skrátený výňatok z tejto knižky (v češtine):

Podle britského deníku „The Daily Telegraph“ je Šifra mistra Leonarda , která vyšla v dubnu 2003, nejprodávanější vázanou knihou pro dospělé všech dob. 1 (POZN) Prodaly se miliony výtisků. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a zfilmoval ji Hollywood. Z jejího autora se stal multimilionář.

List „The New York Times“ ji popisuje jako „osvěžující propracovaný thriller plný hádanek, který porušuje pravidla“. 2 (POZN) Došlo i k debatě o literárních přednostech knihy. Jeden z kritiků ji považuje za „vynikající thriller“. 3 (POZN) Jiní už nejsou tak lichotiví. V jedné knize se píše, že Šifra mistra Leonarda je „snobská, že jde o pózu, že je samoúčelná, arogantní, samožerská, povýšenecká, kýčovitá, nelogická, umělá a úchylná.“ 3 (POZN)

Bez ohledu na to, že můžeme diskutovat o literárních kvalitách knihy, nelze zpochybňovat její vliv. Jedna členka našeho společenství v Holy Trinity Brompton v Londýně si zapsala některé názory, které jí o knize lidé říkali. Jeden z jejích přátel, který neměl ke křesťanství žádný hlubší vztah, řekl: „Kniha ukazuje, že Bible nemůže být přesná a že v jejím textu došlo ke změnám.“ Jeden z jejích křesťanských přátel řekl: „Málem jsem kvůli tomu přestal věřit.“ A jiný prohlásil: „Kniha mě přivedla k tomu, že jsem si uvědomil, že svou víru nemám podloženou fakty.“

Jak může na lidi takhle zapůsobit román, literární dílo? Šifra mistra Leonarda je thrillerem, který sám sebe představuje jako historický román. Je to vymyšlený příběh, ale přesto se snaží čtenáře přesvědčit, že se zakládá na faktech. Podle slov kardinála George, arcibiskupa v Chicagu, je kniha „nesmyslná, absurdní, pro mnohé je však přesvědčivá.“ 5 (POZN)

O co tedy vlastně běží? Obsahem knihy se nemusíme nechat znepokojovat, neboť se nejedná o žádnou teologii. Nechceme se tu věnovat věrohodnosti popisu různých v knize uváděných míst, jako jsou zámek ve Villette u Paříže, hotel Ritz, Louvre, londýnský kostel Temple a mnoho dalších. I když to, že o nich kniha mluví, vedlo k jejich zvýšené návštěvnosti, přesnost jejich líčení byla zpochybňována. Nechci tu věnovat prostor úvahám o templářích, o klášteru na Sijónu nebo o Leonardových dílech. Také se nechci zabývat výpady knihy proti římskokatolické církvi (Vatikán) nebo proti Opus Dei. (Mnoho z autorových údajů je vzato z knihy Svatá krev a svatý grál , která vyšla v roce 1982; Dan Brown musel čelit hrozbě právního kroku ze strany jejích autorů Michaela Baigenta, Richarda Leigha a Henryho Lincolna. 6 (POZN))

Šifra mistra Leonarda má teologické kořeny i základy, a to dokonce christologické. Celá věc je postavena na teorii o Ježíšovi. Všechno ostatní v příběhu dostává smysl pouze tehdy, jestliže na této teorii něco je.

1. Co je základním předpokladem Šifry mistra Leonarda?

Prostřednictvím svých hrdinů nás Šifra mistra Leonarda utvrzuje v tom, že „prakticky vše, co nás naši předkové učili o Ježíši, je falešné “. 7 (POZN) Tvrdí se zde, že:
* Římskokatolická církev skrývala skutečná fakta o křesťanství za pomoci nátlaku a zastrašování.
* Ježíš byl manželem Máří Magdaleny (která byla hlavním apoštolem).
* Svatým grálem není kalich použitý při poslední večeři, jak se obecně předpokládá, ale lůno Máří Magdaleny, která porodila Ježíšovu dceru Sáru.
* Potomci Marie Magdalény a Ježíše se stali francouzskými králi 8 (POZN).
* Ježíš nebyl Božím Synem.
* Byl to smrtelník, prorok, významný a mocný muž kolísavého vlivu, který inspiroval miliony lidí, aby žili lépe.
* Ježíš byl radikálním feministou.
* Pohanský císař Konstantin přišel na nikajském koncilu v roce 325 n. l. s návrhem povýšit Ježíše na Boha.
* Ježíš se stal Božím Synem na základě těsné většiny hlasů, předtím v jeho božství nikdo nevěřil.
* Konstantinovým motivem k tomuto kroku bylo dát moc římskokatolické církvi.

Jak Dan Brown dospěl k takovému závěru? Argumentuje tím, že raně křesťanské záznamy neodpovídají Bibli a že Bibli, jak ji známe dnes, vytvořil až Konstantin. Autor tvrdí, že Konstantin objednal a financoval vznik nové Bible, která Krista přikrášlila tím, že ho vylíčila jako podobného Bohu, a do níž nebyla pojata evangelia, která popisovala Kristovy lidské stránky. Podle Šifry mistra Leonarda Konstantin zavrhl řadu dalších „evangelií“ a nechal přepracovat čtyři evangelia, která dnes v Bibli najdeme. V knize se píše, že tisíce evangelií nechal spálit nebo prohlásit za nezákonné. Některá se však dochovala, jako např. pramen Q, kumránské svitky a dokumenty z Nadž Hammádí.

Šifra mistra Leonarda přichází s tím, že církev skrývala skutečnou pravdu o Ježíši a že jde o největší konspiraci a utajení za posledních 2000 let. V knize se tvrdí, že se různá šeptanda o této konspiraci šířila po staletí v nesčetných jazycích, zvláště prostřednictvím výtvarného umění, hudby a písemnictví. Nejdramatičtěji se to projevilo v malbách Leonarda da Vinci. Kniha prohlašuje, že zbytky tajemství jsou až dodnes střeženy tajemným bratrstvem, jehož členem da Vinci byl. V celkovém pohledu přichází kniha s tím, že křesťanství tak, jak ho známe dnes, je jeden velký podvod.

2. Věří vůbec Dan Brown, že je to pravda?

V této věci existuje určitá dvojznačnost. Novela začíná faktografickými údaji, kde se píše, že všechny popisy uměleckých děl, architektury, dokumentárních pramenů a tajných obřadů v této knize přesně odpovídají skutečnosti. 9 (POZN) To by tedy také mělo zahrnovat novozákonní a další historické prameny, které podávají zprávu o Ježíšovi. Někteří čtenáři by si to mohli vyložit tak, že závěry, k nimž autor ohledně Ježíše dochází, jsou také nějak založeny na historických faktech.

Na webové stránce Dana Browna je uvedeno: „Mám víru, že teorie probírané jednotlivými postavami mohou mít závažnost.“ Tím neříká, že tyto teorie platí nebo že jsou pravdivé, ale vyjadřuje nesouhlas s tím, kdo by se pokoušel Šifru mistra Leonarda zpochybnit. Mluví o sobě jako o křesťanovi, ale rozlišuje mezi sebou a těmi, kteří přijímají „Bibli jako absolutní historickou skutečnost“. Říká: „Každý jdeme svou vlastní cestou osvícení. Považuji se za žáka mnoha náboženství.“ 10 (POZN)

3. Jaký je důkazní materiál Šifry mistra Leonarda?

Lze dokázat, že existovala nějaká časnější varianta křesťanství než křesťanství popsané v Novém zákoně? Šifra mistra Leonarda uvádí tři prameny, které propojuje jako „nejstarší křesťanské záznamy“. 11 (POZN) V knize se píše:

„Některá z evangelií, která se Konstantin pokusil vymýtit, se dochovala. Kumránské svitky byly objeveny v padesátých letech 20. století v jeskyni u Kumránu v judské poušti. A pochopitelně i koptské svitky v Nadž Hammádí. Kromě toho, že sdělují skutečný příběh grálu, vyprávějí tyto dokumenty o Kristově službě velmi lidským způsobem. … Svitky osvětlují evidentní historické rozpory a podvrhy, které jasně potvrzují, že Bibli zkompilovali a redigovali lidé, kteří měli politické zřetele, a sice prosazovat božství Ježíše Krista a využívat jeho vlivu k upevnění své vlastní mocenské základny.“ 12 (POZN)

Za třetí je v Šifře mistra Leonarda zmiňován „takzvaný Dokument Q – rukopis, o kterém dokonce i ve Vatikán připouští, že by mohl existovat. Údajně by se mělo jednat o knihu Ježíšova učení, možná sepsanou jeho vlastní rukou.“ 13 (POZN)

Jsou výroky o uvedených třech pramenech nějak podložené?

Pramen Q

To, co je zde nové, je předpoklad, že pramen Q sepsal Ježíš. Pramen Q je předpokládaným zdrojem těch částí textu synoptických evangelií, kde Matouš i Lukáš vykazují úzkou vzájemnou podobnost a které nejsou uvedeny u Marka. Tvoří ho převážně Ježíšovy výroky. O těch němečtí vědci začali mluvit jako o „Quelle“ (tj. „pramen“). Ve 20. století byla hypotéza o „prameni Q“ východiskem téměř všech seriózních výzkumů o původu a vývoji evangelijní tradice.

To, zda pramen Q existuje ve formě dokumentu či nikoli, není v určitém smyslu vůbec důležité. To jediné, o co se jedná, je, zjednodušeně řečeno, že víme, co z pramene Q převzali Matouš a Lukáš. Tudíž se zde nejedná o nic, co by mohlo zatřást naší důvěrou v prameny, které máme dochovány v Novém zákoně. Pramen Q nijak nemění to, co se v Novém zákoně zachovalo a nade vší pochybnost není v rozporu s dochovanými evangelii.

Kumránské svitky

První z nich byly nalezeny poblíž Kumránu v roce 1947. Jsou tvořeny třemi okruhy spisů. Byly tam nalezeny:
1. Všechny starozákonní knihy s výjimkou knihy Ester. Došlo například k nálezu nejstaršího rukopisu Izajáše, o 1000 let staršího, než byl do té doby nejstarší známý rukopis této knihy.
2. Biblické komentáře k starozákonním knihám, žalmy a oslavné písně.
3. Materiály náboženské společnosti, které vytvořila komunita v Kumránu.

Prodlevy ve zveřejňování vedly ke vzniku konspiračních teorií, že svitky obsahovaly informace, které by vedly ke zpochybnění křesťanství. Tento názor už ale zastávat nelze, neboť kumránské texty pro něj neposkytují žádnou oporu. Všechny texty ze svitků byly přeloženy do angličtiny a lze je koupit v každém dobrém knihkupectví. Nepatří mezi ně žádná evangelia. Ani Ježíš, ani Pavel, ani Jan Křtitel tam nikde nejsou zmíněni. Texty přinášejí velmi zajímavé informace o dobovém pozadí Nového zákona, ale k Novému zákonu nemají žádný bezprostřední vztah. Nejenže nejsou nejranějšími doklady o křesťanství: svitky se křesťanství vůbec netýkají.

Dokumenty z Nadž Hammádí

Při výkopových pracích narazili v roce 1945 dva zemědělci v horním Egyptě na džbán. Rozbili ho, protože si mysleli, že by v něm mohlo být zlato. Uvnitř nalezli papyrové kodexy. Muhammad Ali, jeden z rolníků, zabalil knihy do své tuniky a odvezl je do své chýše v domovské vísce. Když se pak na dokumenty náhodou přišlo, ukázalo se, že to jsou koptské rukopisy na papyru. Šlo o dvanáct kodexů (starých rukopisů) a osm listů z kodexu ze 13. století. Obsahovaly pětačtyřicet samostatných spisů sepsaných v koptštině, které byly přeloženy z řečtiny. Jde o gnostickou knihovnu, která představuje jedinečný a nejvýznamnější příspěvek k našemu poznání gnóze.

Gnóze se velmi těžko definuje, skoro jako dnešní hnutí new age. Gnóze, to bylo esoterické hnutí bez jednotného vedení, které spojovalo různé prvky. Pro nedospělé křesťanství druhého a třetího století představovalo velikou výzvu. Existovaly nekonečné odnože gnosticismu, ale v základě každé z nich byl radikální dualismus duchovního a přirozeného. To, co je hmotné, bylo chápáno jako zlé. Z nepoznatelné „Nejvyšší bytosti“ vycházela řada emanací, tzv. „eónů“, vyvýšených duchovních bytostí, schopných do jisté míry komunikovat s „Nejvyšší bytostí“. Jeden z nižších „eónů“ bez přímého kontaktu s „Nejvyšší bytostí“ nesl zodpovědnost za stvoření. Proto stvoření, když nebylo přímo zlé, bylo přinejmenším něco nižšího, těžkopádného a neschopného hlubšího myšlení, tedy něčím, z čeho musí lidské bytosti potřebují utéci.

Jedinou cestou jak uniknout, byla gnóze, tajné poznání pravého Boha. O spáse se proto zastánci gnostického učení domnívali, že v ní jde o překonání nevědomosti sebepoznáním. Kristovou úlohou bylo v této situaci být vyslancem nejvyššího Boha, a to tak, že přinese poznání, gnózi. Jako božská bytost nemohl podle toho mít lidské tělo a ani nemohl zemřít. Buď tedy dočasně bydlel v lidském těle, nebo si osvojil víceméně zdánlivý lidský vzhled.

Gnosticismus měl sklon k doketismu. Slovo doketismus je odvozeno z řeckého „dokeó“, což znamená „domnívám se, zdám se“. Je to směr, který lidství a utrpení pozemského Krista považoval spíše za něco zdánlivého než skutečného (Ježíš podle toho jako skutečná lidská bytost pouze vypadal. Jde o herezi, která je napadána už v Novém zákoně – srovnej 1. Janův list 4,1–3, 2. Janův list 7 a Koloským 2,8nn.) I když se toto učení začalo objevovat už v novozákonní době, dosáhlo vrcholu až v příští generaci, zvláště mezi gnostiky.

Naše poznání gnóze objevem papyrů v Nadž Hammádí výrazně vzrostlo. Co se týče těchto dokumentů, není na nich nic tajemného (jak nám podsouvá Šifra mistra Leonarda ). Také knižní vydání těchto dokumentů lze zakoupit v každém velkém knihkupectví.

Dokumenty z Nadž Hammádí ve skutečnosti nejsou žádná evangelia. Všechna gnostická „evangelia“ jsou nehistorická, ba dokonce antihistorická. Obsahují minimum vyprávění nebo smyslu pro časovou posloupnost. Byla sepsána až s odstupem několika generací po událostech, i když si nárokují, že o nich mají bezprostřední tajné poznání. Většina z nich jsou pseudoepigrafy, které lze v lepším případě pokládat za záležitost krásné literatury, v horším případě za podvrh. Jinak řečeno: tvrdí se v nich, že byly napsány apoštolem Tomášem, zatímco něco takového není možné, neboť v době, kdy byly sepsány, byl Tomáš mrtvý již desítky, ne-li stovky, let.

Autoři, kteří psali proti gnostikům, např. Ireneus, Tertulianus nebo Hippolitus, důrazně upozorňují na pohanské rysy gnosticismu. Odvolávají se k prostému významu Písma tak, jak jej vykládala tradice církve a jak si ho postupně, apoštoly počínaje, předávali církevní učitelé. Ti všichni trvali na identitě Stvořitele, svrchovaného Boha, na tom, že stvoření jako takové bylo dobré, a také na tom, že Ježíšův pozemský život byl reálný, a to zvláště jeho ukřižování a vzkříšení. Trvali na tom, že lidské bytosti potřebují vykoupit od zlého, spíš než zachránit před zlým prostředím.

Jako důkaz uvádí Šifra mistra Leonarda tři gnostická „evangelia“:

Tomášovo evangelium

Jde o koptský text napsaný kolem roku 400 n. l., který byl přeložen z řeckého originálu, pravděpodobně sepsaného kolem roku 150 n. l. Nepodobá se evangeliím obsaženým v Bibli. Svou formou je zpracováno jako příběh, ale je vlastně tvořeno řadou hutných Ježíšových výroků a podobenství, například podobenstvím o rozsévači, hořčičném semenu, nájemnících a ztracené ovci a různými výroky z „kázání na hoře“. Navíc zde jsou další výroky, které projevují znaky gnóze.

Je ironií, když se v Šifře mistra Leonarda tvrdí, že Ježíš s ženami soucítil víc, než jak ukazují novozákonní spisy. To prý dosvědčují ony další dokumenty. Skutečnost je taková, že gnostický pohled na člověka stavěl ženy velice nízko. Byly pokládány za druhořadé a defektní bytosti. Například Tomášovo evangelium končí výrokem:

Šimon Petr jim řekl: „Ať nás Marie opustí, neboť ženy nejsou hodny života.“
Ježíš řekl: „Sám ji povedu, aby se stala mužem, aby se také ona mohla stát živým duchem, který se bude podobat vám, mužům. Neboť každá žena, která ze sebe udělá muže, vstoupí do nebeského království.“14 (POZN)

Jinak řečeno: pro ženu existuje jediná cesta ke spáse – stát se mužem. Něco takového lze ale těžko označovat jako radikální feminismus. Novozákonní Ježíš přináší v kontextu své doby mnohem osvícenější a revolučnější pohled na důstojnost, postavení a rovnoprávnost ženy.

Filipovo evangelium

Jde o další gnostické pojednání nalezené v Nadž Hammádí. Neobsahuje žádné vyprávění, ale jen několik příhod a výroků připsaných Kristu. Je možné, že bylo napsáno až ve druhé polovině třetího století.

Toto evangelium obsahuje pasáž, na které je v Šifře mistra Leonarda postavena doměnka, že byl Ježíš ženatý s Máří Magdalenou:

A družkou Spasitelovou byla Máří Magdalena. Kristus ji miloval více než ostatní učedníky a často ji líbal na ústa. Ostatní učedníci tím byli uraženi a vyjadřovali mu svůj nesouhlas. Říkali mu: „Proč ji miluješ víc než nás?“ 15 (POZN)

Mariino evangelium

Také tento spis patří k žánru gnostického dialogu. Původně byl napsán řecky někdy ve druhém století. Místo, na které se odvolává Šifra mistra Leonarda , říká:

A Petr řekl: „Mluvil skutečně Spasitel s tou ženou bez našeho vědomí? Máme se obrátit a poslouchat ji? Dal ji přednost před námi?“
A Lévi odpověděl: „Petře, vždy jsi byl zbrklý. Nyní vidím , že bojuješ proti té ženě jako její nepřítel. Pokud si Spasitel myslel, že je toho hodna, kdo jsi ty, abys odmítal jeho vůli? Spasitel ji jistě velmi dobře znal. Proto ji miloval více než nás.“ 16 (POZN)

Z toho se vyvozuje, že „Podle těchto neupravovaných evangelií Kristus nedal své instrukce, jak vybudovat křesťanskou církev Petrovi , ale Máří Magdaleně .“ 17 (POZN)

4. Existuje důkaz, že se Ježíš oženil s Máří Magdalenou?

Ve čtyřech evangeliích Nového zákona (Matouš, Marek, Lukáš a Jan) je o Marii z Magdaly, z městečka na západním břehu Galilejského jezera, přes deset zmínek:

* Je popsána jako žena, která trpěla démonickou posedlostí a z níž Ježíš vyhnal sedm démonů (Marek 16,9; Lukáš 8,2).
* Patří mezi ženy, které Ježíše provázely při jeho službě (Lukáš 8,2).
* Byla svědkem ukřižování (Matouš 27,56; Marek 15,40; Jan 19,25).
* Byla přítomna při Ježíšově pohřbu (Matouš 27,61; Marek 15,47).
* Byla svědkem prázdného hrobu (Matouš 28,1–10; Marek 16,1–8; Lukáš 24,10).
* Po Kristově vzkříšení se Ježíš u hrobu zjevil jen jí (Marek 16,9; Jan 20,1–18).

Dokonce ani gnostická evangelia, když vycházíme z jejich nominální hodnoty, nepřicházejí s tím, že by Ježíš byl ženatý, a už vůbec ne, že by měl dítě. Je zajímavé porovnat to s jiným gnostickým textem, Druhým zjevením Jakubovým . V něm se popisuje, jak vzkříšený Ježíš předal svá tajná mysteria Jakubovi tím, že ho políbil na ústa a nazval ho „Můj milovaný“. Jde o nesexuální symbolický úkon. Přesto však příběh vykazuje nápadné podobnosti s výňatkem z Filipova evangelia uváděným jako důkaz, že se Ježíš oženil s Máří Magdalenou. Navíc bylo Filipovo evangelium podle všeho sepsáno o 250 let později než v něm popisované události. Nemá tedy žádnou souvislost s historickými skutečnostmi a odborníci na něj pohlížejí jako na alegorii vztahu Krista a církve.

Určitě je také zajímavé, že přestože Šifra mistra Leonarda přichází s tím, že tato gnostická evangelia jsou starší než Nový zákon, ve skutečnosti Filipovo evangelium z Nového zákona cituje (např. 1. Korintským 8,1; 1. Petrova 4,8; Matouš 15,13). To je nepochybným důkazem, že Filipovo evangelium bylo napsáno až později než Nový zákon, nikoli dříve.

Z uvedených důvodů neexistuje sebemenší historický důkaz o tom, že se Ježíš oženil s Máří Magdalenou. Ještě bizarnější je tvrzení, že spolu měli dceru a že jejími potomky byli francouzští králové. Jde o čirý výmysl.

5. Existuje důkaz pro existenci „ranější formy křesťanství“, kdy „nikdo nevěřil, že byl Ježíš božského původu“?

Šifra mistra Leonarda uvádí, že před rokem 325 našeho letopočtu nikdo nevěřil, že by byl Ježíš božského původu:

Konstantin inicioval a financoval sestavení nové bible, ze které byla vyloučena ta evangelia, která mluvila o Kristových + lidských + rysech . Naopak byla přikrášlena evangelia, která z něj činila božskou bytost. Starší evangelia byla zakázána, shromážděna a spálena. … Naštěstí pro historiky… se některá z evangelií, která se Konstantin pokoušel zničit, dochovala. Kumránské svitky byly objeveny v padesátých letech ukryté v jeskyni u Kumránu v Judské poušti. A jsou tu samozřejmě také koptské svitky z Nadž Hammádí, objevené v roce 1945. Kromě toho, že tyto dokumenty popisují skutečnou podstatu svatého grálu, hovoří o Kristově službě s použitím velmi lidských výrazů . 18 (POZN)

Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Gnostická evangelia mají sklony k doketismu, potlačují všechny Kristovy lidské rysy a přikrašlují ho, aby se víc podobal Bohu. Nový zákon bere Ježíšovo plné lidství jako samozřejmost. Měl lidské tělo: někdy byl unavený (Jan 4,6) nebo hladový (Matouš 4,2). Měl lidské emoce: hněval se (Marek 11,15–17), miloval (Marek 10,21) nebo byl smutný (Jan 11,35). Měl zkušenosti, které mají lidé: byl pokoušen (Marek 1,13), učil se (Lukáš 2,52), pracoval (Marek 6,3) a poslouchal rodiče (Lukáš 2,51). Autoři Nového zákona se ke komukoli, kdo tvrdil, že Ježíš nebyl plně člověkem, stavěli velice přísně (srovnej 1. Janova 4, 1–3; 2. Janova 7, Koloským 2,8 aj.).

Realita je tudíž opakem toho, co přináší Šifra mistra Leonarda . Nový zákon neopominul evangelia, která mluví o Kristových lidských rysech – jinak by totiž musel vyřadit Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Paradoxně to jsou právě gnostická evangelia, která se jeho lidské rysy snaží pominout. Na rozdíl od Nového zákona jsou doketická a nemluví o Kristově službě s použitím výrazů aplikovatelných na člověka.

A kromě toho není pravda ani to, že „před rokem 325 našeho letopočtu nikdo nevěřil, že by byl Ježíš božského původu“. Rozbor jednotlivých linií textu biblických evangelií a jejich srovnání se zlomky a citáty v souvislosti s historickými vazbami evidentně posouvají jejich datování do prvního století. Z toho vyplývá, že jsou o mnoho starší než jejich gnostické napodobeniny. Dopisy svatého Pavla jsou pochopitelně ještě starší než evangelia. Pavel je historická postava. Byl Ježíšovým současníkem a jeho dopisy pocházejí už např. z roku 48 n. l. Pavel mimo jiné napsal: „Máme … jediného Pána, Ježíše Krista, skrze něhož je všechno“ (1. Korintským 8,6) i „On je obrazem Boha neviditelného, … v něm bylo stvořeno všechno“ (Koloským 1,15–16).

Navíc nemusíme pro důkaz toho, že křesťané před Konstantinem věřili, že Ježíš je něčím více než smrtelníkem, sahat až do Nového zákona. Římský vladař Plinius v roce 112 n. l. zaznamenává, že „křesťané měli ve zvyku se pravidelně v konkrétní dny před úsvitem scházet, aby spolu zpívali hymny k poctě Krista, jako by to byl Bůh“. 19 (POZN) Je zřejmé, že prvotní církev Ježíše už od začátku uctívala jako Boha.

K tomu o Kristově božství mluví mnozí církevní otcové, např.:

* Ignatios (cca 50–cca 117): „náš Bůh Ježíš Kristus.“ 20 (POZN)
* Justin Martyr (cca 100–cca 165): „Byl to Bůh.“ 21 (POZN)
* Melito ze Sard (zemřel cca 190): „Byl to Bůh a zároveň dokonalý člověk.“ 22 (POZN)
* Ireneus (cca 130–cca 200): „On je svatý Pán, Nádherný, Rádce … a mocný Bůh.“ 23 (POZN)
* Klément z Alexandrie (cca 150–cca215): „Jedině on jest Bůh i člověk.“ 24 (POZN)
* Tertullianus (cca 160–cca 225): „… neboť Kristus je také Bohem.“ 25 (POZN)

Dr. J. N. D. Kelly ve své seminární práci „Rané křesťanské doktríny“ napsal:

Všeobecné přesvědčení křesťanů v předchozích staletích (tj. předcházejících nikajskému koncilu) bylo, že Ježíš Kristus je božský stejně tak jako lidský. Nejpůvodnější vyznání bylo: „Ježíš je Pán“ a jeho význam byl rozpracován a prohlouben v době apoštolů. Novozákonní autoři se vesměs na Krista dívali jako na toho, kdo předcházel vší existenci. Přičítali mu dvojí jsoucnost: „podle těla“, tedy lidskou, a „podle Ducha“, tedy Boží. Toto pojetí proniklo do jejich myšlení natolik, že se stalo základním východiskem jakéhokoli dalšího christologického rozvoje. 26 (POZN)

Šifře mistra Leonarda se nedaří vytvořit byť i jen trošičku hodnověrné důkazy rané formy křesťanství, v níž „nikdo nevěřil, že Ježíš byl božského původu“. Všechny historické důkazy svědčí o opaku. Od nejranější doby to církev brala tak, že Ježíš byl božského původu, a uctívala ho jako Boha.

6. Co se stalo v Nikaji a jakou roli hrál Konstantin?

Šifra mistra Leonarda tvrdí, že „Prohlášení Ježíše za Božího Syna bylo oficiálně navrženo na tomto koncilu a pak se o tom hlasovalo“, což znamená, že Ježíšovo božství bylo odhlasováno, „a dokonce poměrně těsného hlasování“. 27 (POZN) To, že Konstantin na Nikajském koncilu povýšil Ježíše na Boha, však zcela jistě není pravda. 28 (POZN) Konstantin Nikajský koncil svolal, ale není pravda, že „celý život byl pohanem, kterého pokřtili na smrtelné posteli, když už byl příliš slabý na to, aby nějak protestoval“, jak uvádí Šifra mistra Leonarda . 29 (POZN)

Konstantinu šlo o to, aby křesťanskou církev připojil pod sekulární stát. Udělal co mohl pro to, aby vzájemně smířil pohany a křesťany. Těžko říci, kdy se obrátil. Je pravda, že byl pokřtěn až krátce před smrtí, ale odkládání křtu bylo tehdy obvyklé. Jeho veřejné jednání bylo silně křesťanské hned od počátku.Zlidštil trestní zákoník a daňový zákon. Zmírnil životní podmínky otroků a uvolnil finance na podporu chudých dětí. Bránil odkládání nechtěných novorozenců. Osvobodil neženaté a neprovdané od zvláštních daní a zavedl zákony proti promiskuitě. V roce 321 nařídil, aby byla neděle slavena jako svátek.

Hlavním důvodem, proč Konstantin svolal nikajský koncil, bylo ukončení nejednoty a kontroverze vyvolané ariánstvím. Arius učil, že i když Ježíš byl Božím Synem, byl níže postavený než Bůh Otec, byl podle něj bohem nižšího postavení (nejpříbuznějším obdobným učením by dnes mohlo být učení Svědků Jehovových). Konstantin nikajský koncil zahájil, ale pak předsednictví předal. Jeho hlavním záměrem bylo, aby zajistil jednotu, a ne nějaké předem určené teologické vyjádření. Koncilu se pravděpodobně zúčastnilo asi 220 až 250 biskupů. Odmítli ariánské vyznání víry, vytvořili nikajské vyznání a formulovali čtyři kletby proti arianismu. Přijali to všichni přítomní biskupové s výjimkou dvou, to znamená, že pro bylo přes 99 % přítomných. Prohlásili, že Ježíš je Syn Boží, „zrozený, ne stvořený, stejné podstaty (homousios) s Otcem“. 30 (POZN)

Úplně nepravdivé je tvrzení, že „až do tohoto historického okamžiku se na Ježíše jeho následovníci dívali jako na smrtelného proroka… jako na velkého a mocného muže, ale přesto člověka . Smrtelníka.“ 31 (POZN) Ježíš však byl jako Boží Syn přijímán už od začátku. Na nikajském koncilu se nediskutovalo o tom, zda to byl Boží Syn či pouhý „smrtelník“. Šlo o to, zda má stejnou podstatu s Otcem, nebo zda je bohem nižšího řádu. Nerozhodovala „těsná většina hlasů“ 32 (POZN). Za pravověrné vyznání se postavila drtivá většina přítomných.

Stejně tak není pravdivé tvrzení, že „Bibli, jak ji známe dnes, sestavil pohanský římský císař Konstantin Veliký“. 33 (POZN) Císař Konstantin neměl s vytvořením kánonu Písma společného vůbec nic. Soubor novozákonních spisů se ustálil přibližně ve 4. století. Jeho vytvoření bylo spíše věcí církve, která ho z vůle po transparentnosti vytvořila ze spisů, o nichž se až na minimální varianty obecně věřilo, že jsou autentické. Základ Nového zákona, totiž jeho jádro tvořené čtyřmi evangelii a třinácti Pavlovými listy, začal být přijímán kolem roku 130 n. l.; mezi lety 170 a 220 n. l. byl už kladen na roveň Starému zákonu. Zlomek Muratoriho kánonu (kolem 170 n. l.) ukazuje, že jedenašedesát z šedesáti šesti knih Bible bylo pokládáno za svaté už 100 let před tím, než se Konstantin narodil. Dohodnout se na konečném seznamu knih a na jejich pořadí bylo výsledkem postupného dlouhodobého procesu. Kritérium, které nakonec nabylo vrchu, bylo, zda je apoštolského původu. Pokud se nedalo dokázat, že kniha pochází z pera apoštola nebo pokud za sebou neměla aspoň apoštolovu autoritu, byla odmítnuta. Během postupných kroků dosáhly ohledně svaté knihy jednomyslnosti jak východní, tak západní církev. Profesor F. F. Bruce napsal:

Jedno musíme opravdu zdůraznit: novozákonní knihy nezačala církev přijímat jako závazné proto, že by se objevily na seznamu kanonických spisů. Církev je naopak přijala do svého kánonu, protože na ně už před tím pohlížela jako na Bohem inspirované a protože rozpoznávala jejich hodnotu a apoštolskou autoritu, ať už přímou nebo nepřímou. První církevní koncily, které určily kanonické knihy, se oba konaly v severní Africe (Hippo Regius v roce 393, Kartágo v roce 397). Tyto koncily však neprosadily v křesťanských společenstvích něco nového, ale jen potvrdily to, co tato společenství uplatňovala už před tím. 34 (POZN)

Mezi knihami, u nichž raná církev zvažovala, zda je zařadit do kánonu Písma, gnostická evangelia nikdy nefigurovala. Ta byla napsána až o sto let později, takže je nemohli napsat lidé, jejichž jména nesla (např. Tomáš, Filip nebo Máří Magdaléna). Dokonce ani Markión, vůdčí osobnost gnosticismu ve druhém století, je do svého kánonu nezařadil. Zařadil do něj pouze knihy, které obsahuje dnešní Nový zákon. To je nejsilnější myslitelný důkaz toho, že tzv. gnostická evangelia tehdy neexistovala. Podobně absurdní je předpokládat, že Konstantin „přikrášlil“ dnes známá evangelia. To, že evangelia nebyla upravována, víme díky vědecké disciplíně textové kritiky. Některé pergameny obsahující jejich rukopisy pocházejí z doby před rokem 325 n. l. Dochovaly se zlomky Janova evangelia, která lze na základě paleografie vročit do doby kolem roku 130 n. l. Jsou uloženy v knihovně Johna Rylanda v Manchesteru. Významné zlomky rukopisů novozákonních knih na papyru pocházejí ze druhého a třetího století, např. papyrus zvaný Chester Beatty. V knihovnách a muzejích se v různých zemích světa dochovalo mnoho starých rukopisů Nového zákona. Ty lze srovnávat s tisíci pozdějších rukopisů, z čehož jednoznačně vyplývá, že nebyly ani měněny, ani přikrášlovány ani Konstantinem, ani kýmkoli jiným.

Šifra mistra Leonarda nepodává ani náznak věrohodného důkazu o tom, že existovala nějaká ranější forma křesťanství než ta, o níž se dovídáme z Nového zákona. Pokud se Šifra mistra Leonarda chová jen jako román, je to v pořádku. Pokud se však tváří, že je založena na vědeckých výzkumech, je to podivné, absurdní a v posledku až trapné. Je to vlastně mýtus: gnostický mýtus jedenadvacátého století.

7. Jak to tedy je?

Nový zákon přináší údaje o osobě Krista a nesnaží se je moc vysvětlovat. Evangelia, kniha Skutků apoštolů i novozákonní epištoly jasně ukazují, že prvotní křesťané věřili, že Ježíš je zároveň Bůh, ale že je také plně člověkem. Úkolem prvotní církve bylo vytvořit a přesně vyjádřit teologickou pravdu, která z toho vyplývá.

Apoštol Pavel a nejstarší křesťanští spisovatelé trvali jak na Kristově božství, tak na jeho lidství, a nepokoušeli se je uvést do příčinné souvislosti. Teprve když se objevila jednostranná zjednodušení této pravdy, jako např. názor gnostiků, že Kristovo lidství nesmíme brát vážně, začali apologetové druhého století rozpracovávat souvislosti a důsledky Kristova vtělení.

Na chalcedonském koncilu v roce 451 n. l. se objevily první rozpory, a to kolem formulace: „jeden a tentýž Syn … tentýž dokonale božský a tentýž dokonale lidský, pravý Bůh a pravý člověk … podobný nám ve všem kromě hříchu.“ 35 (POZN) Tato formulace byla přijata jako klasické vymezení pravověrného křesťanství. Z toho vyplývá, že Ježíš zemřel za naše hříchy a že je tedy možné získat jejich odpuštění. Pak vstal z mrtvých a smrt je poražena. Tyto skutečnosti proměnily životy prvních křesťanů. Kvůli tomuto poselství bylo mnoho apoštolů a tisíce dalších křesťanů ochotno trpět, nechat se mučit a zemřít. Jde o poselství, které proměnilo starý svět a které pokračuje v proměňování světa současného.

Pravda o Ježíši je o tolik nádhernější a dynamičtější nežli mýty! Mýty nemají moc proměňovat naše životy. Poselství klasického křesťanství má moc osvobodit lidi od heroinu a zbavit je závislosti na alkoholu, obnovit vztahy v manželství, mezi rodiči a dětmi a proměňovat společnost na lokální úrovni. Ve srovnáním s klasickým křesťanstvím jsou mýty k uzoufání nudné a těžkopádné. G. K. Chesterton o tom napsal:

Lidé si osvojili bláznivý zvyk mluvit o klasickém křesťanství jako o něčem tíživém, jednotvárném a obehraném. Nikdy totiž neexistovalo nic riskantnějšího a napínavějšího než právě klasické křesťanství. Je to věc zdravého rozumu a mít zdravý rozum je dramatičtější než být pošetilý… Pády do odkrytých pastí omylů a zveličování, které se stále mění a štěpí, vytýčilo pouť křesťanství dějinami, pouť, která sama o sobě byla prostá a jednoduchá. Upadnout bylo vždycky snadné. Je mnoho soklů, o které se dá zakopnout, ale jen jeden, na kterém se dá stát. Upadnout do jakéhokoli pobláznění, počínaje gnózí a křesťanskou vědou konče, je vždycky banální a bezduché. Vystříhat se jich však, to je závratné dobrodružství. 36 (POZN)

Poznámky
1. The Daily Telegraph, 3. října 2004
2. The New York Times, 17. března 2003
3. Mark Green: Crakcking the Code. London, Institute for Contemporary Christianity (viz http://www.licc.org.uk/articles/article.php/id/130
4. Carl Olson a nd Sandra Meisel: The Da Vinci Hoax – Exposing the Errors in Da Vinci Code, Ignatius Press, 2004, str. 296
5. Kardinál George: Foreword to The Da Vinci Hoax, Ignatius Press, 2004, str. 11.
6. The Times, říjen 2004
7. Dan Brown: Šifra mistra Leonarda , str. 266, opraveno podle anglického originálu
8. Šifra mistra Leonarda , str. 290
9. Šifra mistra Leonarda , str. 6, doplněno podle anglického originálu
10. Podle oficiální webové stránky Dana Browna: www.danbrown.com/novels/davinci_code/faqs.html
11. Šifra mistra Leonarda , str. 277
12. Šifra mistra Leonarda , str. 265, pro větší přesnost přeloženo přímo z angličtiny
13. Šifra mistra Leonarda , str. 289
14. Výrok 114. James M. Robinson (ed.): The Nadž Hammadi Library . Harper San Francisco, 1977, 1990, str. 138
15. Šifra mistra Leonarda , str. 277
16. Šifra mistra Leonarda , str. 279
17. Šifra mistra Leonarda , str. 280
18. Šifra mistra Leonarda , str. 265, doplněno podle anglického originálu
19. Plinius: Listy, kniha X, 96 c.112
20. Ignatios z Antiochie: Dopis Efezským, 15. kapitola
21. Justin Mučedník: Dialog s Trifonem, kapitola 126
22. Melito ze Sard, výňatek v Anastasius ze Sinaje: Průvodce, str. 13
23. Irenaeus: Proti herezím, kniha 3, kapitola 29,1–2
24. Klément z Alexandrie: Exhortation to the Greeks, 1,7,1
25. Tertullianus: Duše, 41,3
26. J. N. D. Kelly: Early Christian Doctrines. Adam and Charles Black, 1980, str. 138
27. Šifra mistra Leonarda , str. 264
28. Šifra mistra Leonarda , str. 265
29. Šifra mistra Leonarda , str. 262
30. Nikajské vyznání víry
31. Šifra mistra Leonarda , str. 263
32. Šifra mistra Leonarda , str. 264
33. Šifra mistra Leonarda , str. 262
34. F. F. Bruce: Věrohodnost Nového zákona. Návrat domů, Praha
35. Koncil v Chalcedonu
36. G. k. Chesterton: Ortodoxie

Tomu, kto sa chce dozvedieť ešte viac, odporúčame spomínanú knihu N. Gumbela: Šifra mistra Leonarda: Dekódováno. Vyšla v češtine v preklade Ing. arch. Tomáša Ditricha vo vydavateľstve KMS, Primátorská 41, 180 00 Praha 8, kontakt: www.kmspraha.cz

Verzia pre tlač